SafePoint Praha | SafePoint Talks
video: https://www.youtube.com/watch?v=cj9eRlTyUZc&t=968s

Dva muži. Jedno setkání s Ježíšem. Jeden odchází svobodný, druhý nese kříž. Barabáš ukazuje, co pro nás Kristus udělal. Šimon ukazuje, k čemu nás zve. Proč náš život potřebuje obojí: nezaslouženou svobodu i ochotu nechat si přerušit vlastní plány?

Představte si ten den:

Jsme v Jeruzalémě. Město je plné lidí, kteří se sjeli, aby slavili důležitý svátek. Ulice jsou přeplněné, vzduch je napjatý. A před velkým davem se odehrává náš dnešní první příběh: Pilát, římský rokurátor, přivádí Ježíše ven před dav. Spolu s ním stojí před lidmi ještě jeden člověk. Pověstný vězeň Barabáš.

BARABÁŠ A ŠIMON – DVA PRÍBEHY

Rozdíl mezi těmito dvěma muži by snad nemohl být větší.

O Barabášovi mluví všichni čtyři evangelisté:

• Matouš ho označuje jako významného vězně, tedy člověka, který už má mezi lidmi nějakou pověst.
• Marek píše, že byl uvězněn společně se vzbouřenci, kteří spáchali vraždu.
• Lukáš ho popisuje stejně jako muže uvězněného za vzpouru a vraždu.
• Jan o něm jednoduše říká, že to byl zločinec.

Před davem tedy stojí
–na jedné straně zločinec a vrah a
–na té druhé straně hlasatel lásky, milosti a pokory.

A přesto je ten den něco spojuje:

• Oba jsou uvěznění.
• Oběma jim hrozí stejná poprava, ukřižování.
• A je to právě dav, který má rozhodnout o jejich osudu.

Po rozhodnutí davu jde na smrt jen jeden z nich.

Ježíš je zbičován, zbit, oblečený do rudého pláště a s trnovou korunou na hlavě a s křížem na zádech je odváděn k ukřižování.

BARABÁŠ je naopak propuštěn, osvobozený odchází.

A o pár chvil později se někde nedaleko odehrává další příběh, jiné setkání. Potkáváme muže jménem ŠIMON Z KYRÉNY. Ten není odsouzený, nemá být popraven. nemá nést žádný kříž. A přesto je zastaven vojáky a přinucen vzít na svá ramena dřevo, které ještě před chvílí nesl Ježíš.

Máme před sebou dva muže, dvě krátká setkání s Kristem.

1. Jeden měl zemřít a odchází svobodný.
2. Druhý si chtěl jít po svých a místo toho nese kříž člověka, který jde na smrt.

Dnes se u těchto dvou setkání zastavíme, protože v nich můžeme najít dva velmi důležité obrazy našeho vlastního života s Bohem.

Obě setkání nás učí nějakou důležitou lekci.

• První nás učí Barabáš – lekce o nepodmíněné svobodě.
• Druhou Šimon – lekce o neočekávaném povolání.

BARABÁŠ

Začneme s Barabášem. Barabáš je propuštěn. Okovy jsou pryč. Dav, který před chvílí křičel jeho jméno, se už otáčí jinam. Ježíš je odváděn a Barabáš tady doslova mizí ze scény. Bible o něm dál neříká vůbec nic. Nikde se nedočteme, kam šel, co si myslel, jestli se v jeho srdci něco změnilo, nebo jestli si šel dál svou cestou a možná brzy zemřel, aniž by plně pochopil, kdo tehdy šel na kříž místo něj. Můžeme si to jen domýšlet.

• Někteří si představují dramatické obrácení.
• Jiní spekulují, že to jeho život nějak zásadně neovlivnilo.

Ale pravda je jednoduchá: prostě nevíme. A právě to je na tomto příběhu zásadní.

Pro nás možná není podstatné, co se s Barabášem stalo dál. On nám v Bibli nestojí jako morální vzor, podle kterého bychom měli žít. Stojí tam jako zrcadlo.

My jsme Barabáš.

Ne v tom smyslu, že bychom všichni měli na svědomí vraždu nebo vzpouru, ale v tom smyslu, že každý z nás stojíme před Bohem s něčím, za co bychom si podle spravedlnosti nezasloužili volný průchod. Každý máme své prohřešky. Některé viditelné, jiné pečlivě schované. Některé, které jsme si už přiznali a o jiných radši nemluvíme ani sami se sebou. Nikdo z nás není dokonalý. Nikdo z nás si nemůže stoupnout před Boha a říct: „Tohle osvobození jsem si vydělal, tuhle milost jsem si zasloužil.„

Barabáš v tu chvíli nemusel udělat vůbec nic, aby si to osvobození zasloužil.
Nemusel slíbit, že se změní.
Nemusel dokázat, že se polepší.
Prostě dostal svobodu a stejně jako tehdy stanul Ježíš na místě Barabáše, tak si mění i místo s námi.

• Ne proto, že bychom byli dostatečně dobří,
• ne proto, že bychom se dostatečně snažili,
• ne proto, že bychom měli čistší minulost než jiní lidi.

Jsme zachráněni proto, že někdo jiný stál tam, kde jsme měli stát my.
Dostali jsme svobodu, kterou jsme si nevydělali.

A to je samotná podstata milosti. Před Bohem nemáme čím zaplatit za vlastní život. A to se nám někdy možná těžko přijímá, protože máme hluboko v sobě zakořeněnou představu, že všechno důležitý si musíme nějak zasloužit. Od malička se učíme:

• „Když se budu dostatečně snažit, dostanu dobrou známku.
• Když budu dobře pracovat, dostanu větší peníze.
• Když budu spolehlivý, lidé mi budou důvěřovat.
• Když budu dělat správné věci, přijde odměna.“

A potom si tentýž princip snadno přeneseme i do vztahu s Bohem. Začneme si říkat:

• Když budu dost dobrý křesťan, Bůh mě bude mít rád.
• Když budu dost často číst Bibli,
• když se budu dostatečně modlit,
• když budu sloužit,
• když budu / když nebudu dělat určité věci,
• když budu mít dostatečně čistý život,

tak pak snad budu mít možnost cítit se před Bohem dobře.

A právě tady nám Ježíš připomíná něco zásadního:

Nepotřebujeme být dost dobří,
abychom k němu mohli přijít.

A to je možná ta nejtěžší část.

Skutečně přijmout něco,
co jsme si nějak nezasloužili,
co si nějak zasloužit nemůžeme a
co si nějak zasloužit ani nemusíme,

protože někdo jiný už za nás tu cenu nejvyšší zaplatil.

Nemusím se změnit, aby mě Bůh začal milovat.
Bůh mě miluje a právě proto se můžu začít měnit.

Můžu si přiznat:

• Tady selhávám.
• Tady se bojím.
• Tady lžu sám sobě.
• Tady někomu ubližuju.
• Tady potřebuju pomoc.

A nemusím předstírat, že jsem někdo jiný.
Bůh nás chce teď přijmout právě takové, jací jsme.

Barabáš totiž rozhodně není zachráněn proto,
že by byl dost dobrý.
Je zachráněn proto,
že někdo jiný zaujal jeho místo.

Ježíšovo místo se stává jeho místem
a Barabášovo místo se stává místem Ježíše.

A jestli je to pravda,
tak potom naše křesťanství nemůže začínat pocitem:
„Musím toho pro Boha ještě tolik udělat,“
ale začíná vděčností.

Bůh pro mě udělal něco, co jsem sám nikdy udělat nemohl.

A právě proto je důležité, že evangelia nám neříkají, co Barabáš udělal potom. Možná je to záměrně otevřený příběh. Barabáš dostal svobodu – a potom nevíme.

A tím se jeho příběh najednou stává naším příběhem. Protože i my jsme dostali svobodu. Také jsme dostali něco, co jsme si nevydělali. Dostali jsme nepodmíněný dar.

JAK ZNÍ OTÁZKA?

A tak otázka už nezní:
„Jsem svobodný?“
Křesťanské evangelium na to odpovídá jasně: „Ano, v Kristu jsi svobodný.“

Další otázka je mnohem nepříjemnější a zároveň možná mnohem důležitější:
„Co s tou svobodou udělám?“

Tady je třeba porozumět tomu, co vlastně za svobodu nám Bůh nabízí.

DVĚ DIMENZE SVOBODY

Svoboda má totiž dvě neoddělitelné dimenze:

1. svobodu od něčeho a
2. svobodu k něčemu.

Prvním krokem je „SVOBODA OD“ – je to osvobození
od trestu,
od viny,
od strachu,
od zotročující potřeby si neustále obhajovat a zachraňovat vlastní život.

Kdybychom si museli Boží láskou a přijetí zasloužit vlastním úsilím, jak by vypadaly naše skutky?

Možná to není případ každýho, ale myslím si, že by existovalo nějaké reálné riziko, že by každý skutek byl ve skutečnosti motivován sobectvím. Mohli bychom to udělat proto,

abychom si vylepšili skóre,
Abychom si zajistili Boží lásku, přízeň, bezpečí.

V takovém systému bychom byli pořád zaměřeni na sebe. Ze své zkušenosti vím, že si to stačí jen myslet, že stačí být jen přesvědčen o tom, že si vše musíme nějak zasloužit a od toho nás Bůh osvobozuje. Sama SVOBODA OD však ještě nestačí. Kdybychom zůstali jen u ní, vznikne prázdnota.

Osvobozený člověk bez cíle snadno sklouzne zpět do pasivity nebo nového otroctví.

Proto je důležitá i ta druhá dimenze, SVOBODA K NĚČEMU.

Teprve člověk, který již nemusí zachraňovat a obhajovat sám sebe dostává svobodu k novému vztahu k sobě i k druhým lidem. Je to

• svoboda přijmout svou vlastní hodnotu. Ne z toho, co podáváme za výkony, ale z toho, jak nás vidí Bůh.
• Svoboda opustit vnitřní bičování, nároky na dokonalost, strach ze selhání.

Takto uzdravená sebehodnota nám dává uvolněné ruce.

Protože už nemusíme čerpat svou vlastní hodnotu z druhých, jsme doopravdy osvobozeni k tomu, abychom se otočili směrem ven, k světu, k odpovědnosti a ke službě, která už za sebe nic neočekává.

• SVOBODA OD znamená, že něco skončilo. Okovy padly, útlak přestal, už nejsme vázáni tím, co nás drželo.
• SVOBODA K znamená, že teď můžeme něco začít. Máme prostor, máme možnost, máme směr.

Tyto dvě stránky nejsou v Bibli nic nového. Vidíme je velmi jasně už příběhu vyvedení Izraele z Egypta. Biblická svoboda je tam cesta o dvou částech. Nejprve vysvobození z útlaku a otroctví a potom povolání k novému životu s Bohem. Izrael byl v otroctví pod nadvládou Egypta, pod bičem v těžké práci bez vlastní budoucnosti. A Bůh je vyvedl. Dal jim svobodu od otroctví, od útlaků, od utrpení, které s sebou egyptská vláda nesla. To byl obrovský zázračný začátek, ale tím to neskončilo.

Bůh Izraelity nevysvobodil z Egypta jen proto, aby už nebyly otroky v Egyptě. Neměli jen bezcíleně bloudit. Jejich svoboda měla mít svůj další směr.

Po osvobození u hory Sinaj dostávají DESATERO. Je to nějaký další přísný svazující zákon, který má znovu vzít svobodu? Jan Milíč Lochman, český exilový protestantský teolog, popisuje desatero jako ukazatel cesty, který nezbavuje svéprávnosti a nezotročuje, nýbrž povzbuzuje a osvobozuje. Skrze desatero tedy dostává izraelský lid návod, jak začít žít, aby nově získanou svobodu nepromarnil. A k tomu je potřeba jakýsi řád. Lochman dále píše, že opravdová lidská svoboda není prázdná, neartikulovaná a libovolná. Pravá svoboda má směr, má obsah, má cíl. Svoboda, která nemá žádný cíl a vyhýbá se jakékoliv odpovědnosti, se velmi rychle změní v nový otroctví: otroctví vlastního ega nebo pohodlí nebo prázdnoty.

A přesně tady se vracíme k našemu příběhu. Náš život s Kristem začíná přesně jako u Barabáše, neočekávanou a nezaslouženou svobodou, darem milosti. Ale tím to nekončí. Stejně jako u Izraele. Stejně jako u každé skutečné svobody. Když mi Ježíš dal svobodu, kterou jsem si nemohla zasloužit, co s ní udělám? Budu ji používat jen k tomu, abych žila pohodlněji podle sebe? Nebo mě ta svoboda povede k životu, ve kterém budu ochotná jít za Ježíšem, i když to někdy znamená něco pustit, něco změnit nebo nést těžké břemeno?

Svoboda nás vede dál k neočekávanému povolání, které často vyžaduje vystoupení z naší komfortní zóny. Vede nás k cestě, která nemusí být vždy pohodlná. Protože nám život někdy naloží víc, než bychom si sami přáli. Víc, než bychom si možná sami zvolili.

ŠIMON Z KYRÉNY

A právě tady do toho příběhu vstupuje Šimon z Kyrény.

Šimon
nebyl odsouzený,
nepřišel se dobrovolně přihlásit,
neměl v plánu nést kříž.

Šel si pravděpodobně po svých, vracel se z pole a najednou je chycen, přinucen a postaven vedle Ježíše. Na jeho ramena dopadá dřevo, které ještě před chvílí nesl ten, co jde zemřít. To je neočekávané povolání v té nejčistší podobě. Nepřišlo jako inspirativní výzva nebo jako krásné vnitřní pozvání. Byl to zásah zvenčí, narušení jeho plánů.

A právě v tomto momentu se skrývá zásadní lekce pro náš život. Boží povolání v našem životě málokdy přichází jako pohodlná nabídka v čase, který si sami určíme. Přichází nečekaně jako přerušení.

Boží povolání často přichází jako

• narušení našich projektů,
• našeho pohodlí,
• našich představ o tom, jak má vypadat následující den nebo naše budoucnost.

Bůh nečeká, až máme hotové svoje vlastní plány a nejedná podle nich, ale vstupuje do nich. Bůh nás někdy zavolá do situace, která je náročná, nepříjemná nebo prostě jiná, než jsme si představovali.

• Takové povolání může být v podobě člověka, který potřebuje pomoct právě ve chvíli, kdy my spěcháme.
• Přichází v podobě úkolu, do kterého se nám nechce, nebo odpovědnosti, kterou ještě nechceme převzít nebo období, které je těžké a nejraději bychom ho přeskočili.

Šimon nám ukazuje, že právě v takovém přerušení nemusíme být daleko od Ježíše.

Naopak právě tehdy se můžeme ocitnout velmi blízko něj. A jsou to právě tyhle neočekávaná povolání, která nám umožňují růst, které nás mohou nějak transformovat.

ZMÍNKY O ŠIMONOVI V BIBLI A OCHOTA NECHAT SI PŘERUŠIŤ SVÉ PLÁNY

• Marek ve svém evangeliu uvádí drobnou poznámku. Píše, že „Šimon byl otec Alexandra a Rufa“. Své své evangelium píše pro křesťany v Římě a tyto dva syny jmenuje zcela samozřejmě. Byla to známá jména tehdejší církve.
• A když o mnoho let později píše apoštol Pavel dopis Římanům, vzkazuje: „Pozdravujte Rufa vyvoleného v Pánu a jeho matku, která je i mou matkou.“

Nevíme jistě, jak Šimon svou zkušenost před Kristovou popravou vnímal a jaký vliv to mělo na jeho život. Ale stojí před náma velmi pravděpodobná možnost, že to, co pro Šimona začalo jako nedobrovolné přinucení a narušení jeho plánů, se v bezprostřední blízkosti trpícího Krista proměnilo ve zkušenost, která zasáhla a proměnila celou jeho rodinu. V ten den si nemohl vybrat, jestli ten kříž ponese, ale mohl se svobodně rozhodnout, zda v té situaci otevře své srdce tomu, co skrze ní Bůh dělá.

Lekce, kterou nás učí Šimon zní:

„Nebojte se nechat přerušit své plány Božím plánem.“

Když dovolíme Bohu, aby narušil náš komfort, neztrácíme život. Naopak v tu chvíli vstupujeme do těsné blízkosti Ježíše a stáváme se součástí toho, co Bůh dělá ve světě. A tady se propojuje Barabáš se Šimonem.

Ježíš nás nezve k tomu, abychom
přijali svou svobodu a pak
si žili dál podle svých plánů.

Zve nás také k ochotě nechat si ty plány přerušit.

K ochotě říct: „Dobře, i tudy půjdu s tebou.“ Ne proto, že bychom měli vyhledávat utrpení, ale protože právě na těchto neočekávaných cestách nás Kristus často nejvíce proměňuje a právě tam ho můžeme poznat blíž.

 DVĚ LEKCE

Otázka tedy není jen:

„Jsem ochotný přijmout svobodu, kterou jsem si nezasloužil?“

Viz lekce Barabáš.

Otázka zní také:

„Jsem ochotný nechat si přerušit své plány a důvěřovat,
že i v tom může být Boží práce ve mně i skrze mě?“

Křesťanský život potřebuje obě tyto lekce. Kdybychom měli jen jednu z nich, náš vztah s Bohem by byl nějak deformovaný.

• Kdybychom žili jen dnešní Šimonovu lekci bez Barabáše, sklouzneme do zákonnictví, výkonů a vyhoření. Budeme si myslet, že všechno musíme utáhnout sami a naše služba bude otrávena tím, že se skrze ní snažíme Bohu nebo druhým něco dokázat.
• Kdybychom žili jen Barabášovou lekci bez Šimona, sklouzneme snadno do egocentrismu. Budeme rádi, že máme svobodu od trestu, ale zůstaneme nějak otočeni do sebe, uzavřeni ve svých plánech a nepustíme Boha do svého života.

Potřebujeme obojí:

• Barabáš ukazuje, co pro nás Kristus udělal. Daroval nám nepodmíněnou svobodu a osvobodil nás od potřeby si vše zasloužit.
• Šimon ukazuje, k čemu nás Kristus zve. K odvaze nechat si přerušit své plány a použít darovanou svobodu k nesení něčeho, co nás možná i nepříjemně překvapí.

• Dnes možná potřebujeme vnímat především tu první lekci Barabáše. Možná jste vyčerpaní ze snahy stále obhajovat svou hodnotu, podávat výkony a dokazovat Bohu i lidem, že jste dost dobří. Potřebujete znovu přijmout fakt, že jste milovaní a osvobození bez vlastních zásluh.
• Nebo dnes potřebujeme slyšet tu druhou lekci, lekci Šimona. Máte svou víru i život pevně naplánovaný, ale Bůh před vás staví přerušení, narušení vašeho pohodlí, volání ke službě nebo k pomoci druhému. Šimonův příběh vás zve k odvaze.

Nebojte se nechat přerušit.

Můžeme dnes odejít

• s hlubokou vděčností za nepodmíněnou svobodu, kterou jsme si nezasloužili a zároveň
• s ochotou sklopit rameno a jít s ním tam, kam nás pošle.

V obou případech platí totéž: Mezi vámi a tou zkušeností stojí Ježíš a než se kříž kvůli vám.

Proto můžeme odejít

• s vděčností za svobodu, kterou jsme si nevydělali a zároveň
• s odvahou nést to, co právě leží na našich ramenou nebo čemu k čemu nás Bůh právě volá. Ne z povinnosti, ne sami vlastní silou, ale s ním.

Na závěr se pomodlím.

Ježíši,

děkujeme ti za to, že jsi vzal naše místo a dal nám svobodu, kterou jsme si nemuseli ničím zasloužit nebo koupit.

Děkujeme za lásku a milost, kterou nám dáváš darem.

Prosím tě, nauč nás tuto svobodu přijímat

a nauč nás s ní žít a vážit si jí.

Dej nám odvahu nechat si přerušit vlastní plány a jít s tebou i tam, kde to pro nás je nepohodlné.

Ať v nezasloužené milosti i v neočekávaném povolání poznáváme, že nejsme sami, ale že ty jsi vždycky s námi a nikdy nás neopouštíš. Amen.