https://www.youtube.com/watch?v=6-SMVmLKmVQ 
SafePoint Praha, Církev adventistů sedmého dne
https://www.youtube.com/@safepointpraha 
29.8.2026

16:12

Hněv a odsuzování – proč tak snadno podléháme a vybuchujeme?

Občas stačí jedna malá věc a už se vezeme. Jedno naštvání přinese druhé, druhé třetí… Ale co když bychom místo dalšího důvodu k nadávání zkusili zjistit, kde se ten hněv vlastně vzal?

(nadpisy sú pridané kvôli prehľadnosti)

NEJVĚTŠÍ PROBLÉM ŽIVOTA

Co když největší problém našeho života není hřích a selhání druhých, ale naše neschopnost mít pro ně stejné srdce, jako pro ně má Bůh? A tenhle posuzovačný postoj začíná v maličkostech a asi to známe všichni. Někdo více, někdo méně. Někomu se to stává často, někomu samozřejmě míň. Přesně v těch chvílích, kdy člověk spěchá na schůzku do práce, za někým, za něčím, na čem nám záleží. Vyhýbání se lidem vždy všude. Nezakopnout o někoho, kdo se najednou zastaví. Nenarazit do nikoho, kdo se najednou rozejde vaším směrem.

To samé v autě. Já nejsem aktivní řidič, jsem profesionální princess passenger, ale s jedním velmi aktivním řidičem žiju a taky často jezdím. A ty manévry na silnicích jsou velmi podobné. Na poslední chvíli tam někdo vjede, nesmyslně brzdí, jede příliš blízko a pak je tu ještě jedna úžasná věc: Kolony. V těchto umí řidiči pěkně rozjet. Troubení, cpaní se mezi auta, blikat, řvát na sebe, nadávat. A tady tohle nadávání vlastně není klasické nadávání. Mně to přijde dost taková speciální kategorie.

Tohle nadávání, já bych to nazvala… Můj tatínek, třeba když jsme byli se ségrou malí, tak říkal, že „paštikujeme“. A je to přesně takové to – no, budu slušná a řeknu „číčování“ –, ale všichni víme, co tím myslím. Ale když už jsem si vzpomněla na to paštíkování, přece jen je to slušnější výraz, tak ho budu používat a připomíná mi celkem dětství. No právě tohleto paštikování nás často potom točí dál a dál do dalšího a dalšího hněvu, ale většinou je ten spouštěč něco jiného.

PROROK JONÁŠ A ÚKOL OD BOHA

Dávný biblický prorok Jonáš měl k tomuhle velmi blízko. Je příkladem toho, co znamená být věřícím člověkem, ale přesto mít velmi daleko k Božímu srdci. Kdybyste četli celý jeho příběh, je to příběh právě vzdoru a paštikování. Takže co to teda vlastně bylo za člověka?

Mnozí z nás si při jeho jménu vybaví hlavně velkou rybu. Jenže ta je ve skutečnosti jen krátkou epizodou mnohem hlubšího příběhu. Jonáš byl prorok, člověk, kterého Bůh pověřil zvláštním úkolem. Měl jít do Ninive, hlavního města asyrské říše a varovat jeho obyvatele před Božím soudem. A právě tady začíná problém: Ninive není jen nějaké vzdálené město. Bylo symbolem všeho, co Izrael nenáviděl. Asyřané byli známí svou brutalitou, násilím a krutostí. Pro Izraelce představovali nepřítele, kterému by málokdo přál něco dobrého.

Když tedy Bůh Jonášovi řekl: „Jdi do Ninive!“, on ani neřekl: „Ne.“ Prostě rovnou utek. Jeho srdce se vydalo druhým směrem. On se vydal přesně opačným směrem. Jenže před Bohem se neutíká snadno. Na moři přijde bouře. Námořníci bojují o život. Nakonec Jonáš přizná, že problém je on sám a nechá se hodit přes palubu. 

JONÁŠ A RYBA

A v tu chvíli přichází nejznámější část příběhu. Jonáše pohltí velká ryba. Tři dny a tři noci stráví v jejím břiše, v temnotě, v místě, které připomíná hrob, v prostoru mezi starým a novým životem. A právě tady si uvědomí něco důležitého:

• že před Bohem neuteče,
• že problém není Ninive,
• že jeho problém je mnohem blíž.

JONÁŠ V NINIVE

Nakonec ho ryba vyvrhne zpátky na břeh a Bůh mu dává druhou šanci. A Jonáš tentokrát skutečně jde, dorazí do Ninive a pronese snad nejkratší kázání v dějinách. V podstatě jen oznámí: „Ještě 40 dní a Ninive bude zničeno.“ A stane se něco nečekaného: lidé mu uvěří. Od krále až po ty nejobyčejnější lidi všichni začnou činit pokání, mění své jednání, přiznávají svou vinu a Bůh jim odpouští.

Konec příběhu? Vůbec ne.
Protože zatímco celé město činí pokání, jediný člověk, který zůstává naštvaný, je prorok Jonáš. Sedí nad městem, dívá se na Ninive a je rozzuřený, že Bůh odpustil. A právě v tomto okamžiku se dostáváme k textu, který jsme dneska četli. Je to text, který nám odhaluje důsledek Jonášova života, jak moc se Božímu srdci vzdálil. Pojďme si tedy rozebrat, co měl pravděpodobně Jonáš za problém.

JONÁŠŮV PROBLÉM

• Historický nebo národnostní motiv

Ninive byla hlavní město Asýrie, říše, která pro Izrael znamenala útlak, útoky, vyhnání. Jonáš tedy v Ninivanech nemohl vidět potencionální obrácené, ale spíše nepřátelé, tudíž si Boží soud měli zasloužit. Poslání od Boha jít zvěstovat zkázu Ninive není pro něj jen úkol, ale spíše zrada očekávání. Mají být zničeni, ne zachráněni.

• Teologický motiv. Boží milost versus lidská spravedlnost.

Jonáš ví, že jak se píše ve 4. kapitole ve 2. verši: „Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a soucitný, schovívavý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který od zla odpouští“ – tedy, že Bůh může i odpustit.

Vadí mu toto vědomí.
Vadí mu, že bude odpuštěno i nepřátelům.
Chce Boží trest, nikoli odpuštění. Jeho hněv se jeví nejen jako neschopnost odpustit, ale jako odpor Božího charakteru, že by Bůh dokázal odpustit, komu on ne.

A to mě vede k dalšímu bodu.

• Osobní motiv. Ego, kontrola, představy.

Jonášovi nejde jen o to, že Ninive je špatné město. Jde o jeho vlastní pohled na spravedlnost, na to, kdo si odpuštění zaslouží. Když přese všechno splní úkol, jeho srdce zůstává mimo. Ve 4. kapitole ve 3. verši čteme, že by raději zemřel, než aby byl svědkem milosti nad Ninive.

Jonáš měl možná v hlavě trochu jiný příběh: „Ninive je zlé, já je varuji. Oni neposlechnou, budou potrestáni.“

Jenže Bůh tento příběh přepsal: Poslechli, učinili pokání, Bůh odpouští a všichni jsou zachráněni.

A najednou to není o Jonášovi. Najednou on není ten hrdina. Není ten, kdo měl poslední slovo. Ego to neuneslo.

HNĚV A STRACH

Anebo se na Jonáše dívám z druhé strany: lze v něj vidět hněv a nebo taky strach. Strach, že si o něm lidé pomyslí, že je lhář, falešný prorok. Chodí po Ninive a hlásá: „Ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno a nakonec nebude.“ Možná nechtěl přímo skázu, ale chtěl si ochránit vlastní pověst. Když se bojíme, že před ostatními budeme vypadat jako hlupáci, tehdy se naše srdce vzdaluje Bohu, protože se můžeme bát, že když Bůh změní situaci, my přijdeme o svoji identitu.

NAŠE KEŘE

No a k tomudle všemu mu ještě zašel keř. Tedy přišel o stín, o to jediné, co ho za poslední dobu potěšilo. Když si to představím, vlastně se mu ani moc nedivím:

• Nejdřív ho Bůh pošle na misi, o kterou nestál.
• Zažije bouři,
• spolknutí rybou, několikadenní pobyt v její břiše,
• nakonec dojde do Ninive, odvede svou práci a zjistí, že všechno dopadlo úplně jinak, než si představoval.
• A když si sedne stranou, aby si srovnal myšlenky, vyroste mu nad hlavou keř.
  Konečně něco příjemného.
  Kousek stínu,
  kousek pohodlí,
  kousek radosti
  – a druhý den je pryč.

Vlastně se ani nedivím, že Jonáš vybuchl. Myslím, že většina z nás nemá problém pochopit ztrátu keře, protože možná nejde o keř. Možná jde o to, že když se nám rozpadá život podle našich představ, často se upneme na něco úplně malého, na něco, co nám přináší radost, jistotu, pohodlí nebo pocit kontroly.

PAŠTIKANTI

V tomto obrazu vidím několik lidí v mém okolí. Nechci nikoho jmenovat. Ale musím prozradit, že s jedním dokonalým paštikantem žiju a dneska uvádí, ale mám povoleno o tom mluvit. Je to v pohodě. Obzvlášť předloni na jaře, když se dostal k pravidelnému řízení vlastního auta a poznal, jak úžasně dokáže paštíkovat úplně na cokoli. Najednou se objevila tahleta fascinující schopnost paštíkovat, ale fakt opravdu úplně na cokoli.

• Někdo jel pomalu – problém.
• Někdo jel rychle – problém.
• Někdo nedal blinkr – problém.
• Někdo ho dal o trochu později – problém.

A nejlepší bylo, jak se v tom dokázal nádherně porochnit. Jako kdyby si najednou řekl: „No, dneska jsem si ještě nezanadával, tak to bych měl napravit.„

Jenže čím déle jsem to pozorovala, tím víc jsem si uvědomovala jednu věc. My se tomu teď smějeme, ale vlastně to děláme všichni.

Každý máme své vlastní keře,
své vlastní malé věci, které nám pokazí den,
své vlastní představy,
jak by měl svět se chovat,
jak by měl vypadat.

A když se něco odchýlí od našeho scénáře, začneme se vytáčet do stále vyšších a vyšších otáček. A nikdy přitom vůbec nejde o tu konkrétní věc. Nejde o řidiče, nejde o keř, nejde o člověka, který se zastaví uprostřed chodníku. Možná jde o něco hlubšího. Možná jsme stejně jako Jonáš naštvaní, protože se nám rozpadá příběh, který jsme si napsali ve své hlavě.

JONÁŠ verzus JEŽÍŠ

A v kontrastu toho vidíme chování Ježíše:

Ježíš, jak je popsáno v mnoha příbězích, chodil mezi odpadlíky společnosti. Odpad společnosti. Ježíš věděl, jak se píše v Markově evangeliu v 2. kapitole, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. To proto chodil mezi tyto lidi. Měl pro ně soucit a pochopení.

JONÁŠ šel do Ninive, protože musel.
JEŽÍŠ přišel do našeho Ninive – tedy neberte mě za slovo – přišel za námi na zemi, ale protože chtěl.

• Nikdo ho nemusel přesvědčovat.
• Nikdo ho nemusel pronásledovat bouří.
• Nikdo ho nemusel spolknout rybou.

On sám odpustil bez opustil bezpečí nebe a vstoupil do světa, kterýho nechtěl.

Do svého Ninive, do našeho Ninive, protože my jsme vlastně to Ninive.
Jsme město plné lidí,
kteří se často rozhodují po svém,
kteří Boha ignorují,
kteří si myslí, že vědí vše lépe než on,
kteří utíkají,
vzdorují,
selhávají a
opakují stále stejné chyby.
A přesto nás Bůh neodepsal.

A když přišel, nezažil přivítání, zažil nepochopení, posměch, odmítnutí, zradu a nakonec i smrt. A přesto nikde nevidíme Ježíše sedět na kopci a čekat, až Bůh konečně všechny potrestá. Naopak,

• vidíme ho plakat nad Jeruzalémem.
• Vidíme ho zastavovat se u lidí, které ostatní odepsali.
• Vidíme ho odpouštět těm, kteří mu ubližují.
• A nakonec ho vidíme na kříži. A tam zazní věta, která je pravým opakem Jonášova postoje: „Otče, odpustím, protože nevědí, co činí.“ Lukáš 23. kapitola. To je něco neuvěřitelného. Lidé ho právě přibíjí na kříž, posmívají se mu, odmítají ho a on nehledá důvod, proč je odsoudit, hledá důvod, proč jim odpustit.

CO VIDĚL JONÁŠ A CO JEŽÍŠ?

Myslím, že největší rozdíl mezi Jonášem a Ježíšem není v tom, že by jeden byl hodnější. Je v tom, že Jonáš viděl nepřítele a Ježíš viděl člověka, za kterého stojí za to zemřít.

Jonáš chtěl, aby Ninive dostalo to, co si zaslouží, ale Ježíš na sebe vzal to, co jsme si zasloužili my.

A právě proto dnes můžeme stát před Bohem ne jako odsouzení obyvatele Ninive, ale jako milované Boží děti. Protože Ježíš se nevzdal svého Ninive a díky tomu se nevzdal ani nás.

ZLOBÍŠ SE PRÁVEM?

A tak se na konci příběhu dostávám k otázce, kterou mi Jonáš klade, protože ta kniha vlastně nekončí. Neskončí žádnou odpovědí, neskončí tím, že by se Jonáš omluvil, neskončí tím, že by se změnil. Na konci příběhu zazní otázka:

„Myslíš, že se zlobíš právem?“

To je otázka, kterou si musí zodpovědět každý z nás sám.

• Proč to tak cítím?
• Proč chci místo Boha rozhodovat o milosti?
• Dokážu vidět lidi kolem sebe tak, jak je vidí Bůh?
• Dokážu být blízko Božímu srdci a vidět lidi s láskou tak, jak je vidí Bůh?
• Dokážu projevit milost, kterou jsem já sám dostal?
• Dokážu mít soucit i tam, kde bych raději vynesl rozsudek?

Protože když děláme Boží věci bez Božího srdce, zůstáváme prázdní – stejně jako Jonáš.
Můžeme splnit úkol,
můžeme odpracovat službu,
můžeme říkat správné věci a přesto nám
může uniknout to nejdůležitější: Boží srdce.

I NÁŠ POHLED SE MŮŽE ZMĚNIT

Ale milost Krista nás může proměnit.
Může nás naplnit,
může naučit dívat se na lidi jinak.
Může nás proměňovat den za dnem.
Uprostřed hněvu i uprostřed frustrace, i uprostřed té proklaté kolony.

A za to jsem já osobně nesmírně vděčná, protože kdyby se Ježíš díval na mě stejnýma očima, jako se díval Jonáš na Ninive, neměla bych dnes žádnou naději. Jenže on se nevzdal svého Ninive a díky Bohu se nevzdal ani mě. ani tebe.

MODLITBA:

Drahý Bože, přicházíme k tobě unavení, podráždění a často plní hněvu.
Vyznáváme se, že je pro nás snadné odsoudit, nadávat si a tak těžké zastavit se a mít soucit.
Odpusť nám,
když děláme tvé věci bez tvého srdce.
Když jsme jako Jonáš rozhořčení, frustrovaní, přesvědčení, že my víme lépe, komu má být odpuštěno.
Ježíši, uč nás vidět lidi tak, jak je vidíš ty. Nejen ich chování, ale jejich příběh.
Uč nás soucitu místo hněvu,
tichu místo paštikování,
milosti místo odsouzení.
V davu, v koloně i v našich vztazích.
Proměň naše srdce, Pane, ať nejsme lidmi rychlého hněvu, ale lidmi tvé milosti.
Amen.